Thajský ridgeback patří podle některých pramenů k jednomu z nejstarších plemen. Řadí se mezi primitivní lovecká plemena, a jak již název napovídá, svůj původ má v Thajsku. Povaha těchto psů by měla být velmi společenská, jsou to klidní psi, kteří však milují běh, jsou to údajně také výborní „skokani“. Svou bystrost a inteligenci mnohdy dokážou využít ve svůj prospěch.
Fenka Izabela (jeden a půl roku) k nám byla přivezena kvůli jejímu chování, které se ani v nejmenším nepodobalo typickému thajskému ridgebacku. Byla velmi bázlivá, lekala se každého pohybu člověka, na který reagovala ohrnutím pysků a obnažením svých ostrých špičáků. Majitelé s ní měli velký problém jít na procházku, protože nepřiměřeně reagovala i na zvuky okolí, vrčela na návštěvníky i děti, vzít jí cokoliv z tlamy znamenalo riskovat pokousání. Během posezení s majiteli jsme se dozvěděli také to, že fenka bez dovolení kradla jídlo a dokonce znečišťovala byt, ačkoliv se majitelé stále snažili s ní trávit dostatek času venku. Po dohodě jsme ji zde měli na převýchovu tři týdny.
Zpočátku byl problém se jen přiblížit ke kotci, v kterém měla svůj pelíšek, to už vrčela, cenila zuby a zcela jasně takto dávala najevo, že přítomnost kohokoliv v její blízkosti je naprosto nežádoucí. Když se nám podařilo bez zranění fenku z kotce vyvést na vyvenčení nebo výcvik, na vodítku vůbec nechtěla chodit a za jakékoliv mírné popotáhnutí jsme byli odměněni zběsilým naříkáním a snahou o co nejrychlejší utržení z vodítka a útěk. Takováto reakce nás poprvé velmi překvapila a lámali jsme si hlavu s tím, proč tímto přehnaným způsobem fenka reaguje. Venku při venčení nám dokonce kolemjdoucí vyhrožoval udáním na policii, že týráme psa, protože to opravdu znělo, jako bychom ji brali na nože. Přesto byla stále ve střehu, krom občasného očichání nějaké pachové značky se spíše dívala na nás, jestli na ni nevymýšlíme nějakou nepříjemnost. Ze strachu měla ocas stažený až na břicho, proto byl nejspíš problém se znečišťováním bytu. Zdálo se, že je tak extrémně bázlivá, že byl pro ni problém se v přítomnosti kohokoliv uvolnit a vyprázdnit se.
Postupem několika dní, když si již trošku zvykla, že za ní chodí stejní lidé, bylo snadnější ji z kotce vyvést, ačkoliv její reakce byla stále neúměrná. Vrčela a vztekle cenila zuby, když někdo stál u kotce, avšak když jsme dvířka otevřeli a chtěli Izabelu připnout na vodítko, stáhla se a čekala, až to uděláme. Chůze na vodítku byla také snadnější, postupně chodila ochotněji, začala si sedat při zastavení psovoda, dokonce bylo možné ji pomalu pohladit, když to udělala správně. Nicméně, než se zmírnila její reakce na popotáhnutí vodítkem v případě, že odmítala jít, když musela, trvalo to celé dva týdny.
V průběhu třetího týdne jsme již do kotce chodili, jakoby se nechumelilo, to už jen výhružně vrčela, ale neprojevovala větší agresi, chůze na vodítku byla nesrovnatelně lepší než na začátku. Trpělivě jsme fenku učili, že její reakce jsou zbytečné a že jí žádné nebezpečí nehrozí, zvyšovali jsme její psychickou odolnost a v průběhu těch tří týdnů pobytu zjistila, že nějaké nenadálé pohyby nebo zvuky nestojí za to, aby se jimi nějak zabývala. Popotáhnutí na vodítku již nebylo provázeno hysterickým nářkem, fenka udělala od počátku veliký pokrok.
Když ji k nám majitelé po nějaké době přivedli na ubytování, bylo vidět, že s ní doma také udělali kus práce, byla mnohem sebejistější, v kotci se nekrčila, a když byl čas na procházku, vesele šla ke dvířkům kotce vstříc osobě s vodítkem. Přestože ocásek měla víceméně svěšený dolů, již jej neměla stažený až na bříško a vyprazdňování probíhalo také mnohem snáz. Při pohlazení trpělivě čekala a přivírala oči, jak jí byl kontakt příjemný.
Izabela se díky našemu nápravnému výcviku a péči majitelů dostala zpět na správnou cestu za cílem stát se příjemným a bezproblémovým společníkem, jaký by měl thajský ridgeback být.