V jednom z předchozích článků bylo uvedeno osm zásad pro vydávání povelů. Výjimku zvýše uvedených osmi pravidel tvoří povel pro přivolání. Pokud pes uteče nebo na přivolání nereaguje, je každá rada drahá. Dá seurčitostí tvrdit, že je to nejsložitější věc, zejména u loveckého psa, který musí pracovat samostatně ve vzdálenosti od vůdce, ale vrámci nacvičených dynamických stereotypů, a hlavně musí být stále pod jeho vlivem, což vsobě zahrnuje zejména spolehlivé přivolání.

Pokud pes nepřijde na přivolání, nemáme psa, a tím pádem ani nemáme ským cvičit. Ktomu stačí ještě připočíst úzkost majitele, který si představuje, co všechno se mu může stát, a malér je na světě.

Přivolání má při výchově nejvyšší prioritu a musí se cvičit od nejútlejšího věku štěněte. Je to stejné jako na lyžích, nebo vautoškole: dobrý instruktor se napřed věnuje nácviku zabrždění a pak teprve může cvičit zatáčky, či obloučky.

Nepočítejte nikdy situace, kdy se vám podařilo psa přivolat – to je přece ÚSPĚCH!!! stím, že jaksi opomíjíte situace, kdy se vám jej přivolat nepovedlo. Tím si tak trochu „lžete do vlastní kapsy.“

Jděte na to opačně: považujte všechny případy, kdy pes přišel, za samozřejmé a počítejte pouze ty situace, kdy nepřišel. Je-li taková aspoň jedna, pes nemá stoprocentní přivolání. Pak přivolání stejně spolehlivé, jako letadlo, co skoro létá. Takovým byste asi na dovolenou letět nechtěli.

Tedy: pes má přivolání, když jej odvoláte za každých okolností na jeden povel třeba i ze rvačky. A věřte tomu, že pes nepřijde právě tehdy, kdy to potřebujete nejvíce. A to může mít někdy i tragické následky.

Nejjednodušší metodou, jak zvládnout spolehlivé přivolání, je prevence. To znamená vychovávat psa tak, aby se problém spřivoláním ani jednou nevyskytl. Snadnější je nácvik přivolání do puberty, po pubertě je zvládnutí sofistikovaného útěkáře nejtvrdším oříškem cvičitele.

Knápravě utíkání psa není potřeba při správně voleném metodickém postupu používat pomůcky, jako je elektrický obojek, stopovačka (dvacetimetrová plátěná plochá šňůra) a podobně. Toto vše jsou výcvikové zkratky a běda majiteli, jehož inteligentní pes přesně ví, že má na sobě „elektriku“ nebo „stopovačku“ a podle toho se chová vzorně, ale přejde jej to přesně vokamžiku, kdy mu tuto pomůcku sejmete.

Prevence je snadná. Přivolání dát při výchově prioritu nejvyšší. Stačí začít od štěněte, když si je přivedeme domů, a zachovat se přesně jako jeho matka. Tedy použít takový vzorec chování, na které je štěně zvyklé a kterému rozumí. Štěně dostane povel „Ke mně“. Počkáme tak 3 až 5 vteřin a když nereaguje, tak bez dalšího, vnaprostém klidu si pro štěně přijdeme, vezmeme je (opatrně) za kůži na hřbetě – je to docela dobré držadlo – a přineseme je beze slova na místo, ze kterého jsme je přivolali. Tam je postavíme na zem a poté velmi pochválíme za to, že hezky přišlo, a že tak je to správně (bude ztoho pěkně vykulené). Když mu to provedete opakovaně, zjistí, že má nohy a po nohou přijít je pohodlnější. Není to pro štěně nic nového, stejně mu to přece dělala máma, také je, když neposlechlo, přinesla vzubech a vpelíšku pak olízala.

Pokud řešíme přivolání u dospělého psa – zkušeného útěkáře, moc možností nemáme. Hlavně máme velký handicap vpočtu nohou – oproti psovi máme o dvě méně. Pes velmi rychle zjistí, že když uteče, tak pro daný okamžik nabyl svobodu a toto chování vyhodnotí jako přínosné, takže příště uteče zase, aby se buď něčemu nepříjemnému vyhnul, nebo naopak aby si někde zkusil něco prozkoumat.

Docela funguje kombinovaná metoda: zlepšení poslušnosti na vodítku, upevnění aportu, dostatek „zábavy“ (plnění dovedností, a úloh, kkteré jsme psa naučili, doplnění metodou potravní, kdy dáme psovi dostatečně najevo, že my jsme zdrojem jeho potravy a tu si musí u nás zasloužit. Přidat můžeme také to, že jej trochu vykolejíme odebráním výhod a naznačíme mu vhodným způsobem, že jeho příslušnost knaší smečce není až tak úplně samozřejmá věc. Neboli – je vhodné si vážit dobrého bydla.

Pokud se váš „útěkář“ úspěšně vrátí, nikdy jej netrestejte, tím situaci jen zhoršíte. Pokud je na vás pes aspoň trochu závislý a lne kvám, pomůže (možná) se tvářit, že se o něj nyní nezajímáte. Někdy je vhodné psa při příchodu naopak pochválit. Postupovat se musí velmi individuálně.

Kromě socializace a přivolání učíme štěně základní povely, jako je „Lehni“, „Sedni“, „Zůstaň“. Jejich výukou se zabývá každá publikace, a navíc je to činnost jednoduchá, že není třeba se o ní zde příliš rozepisovat.

Důležité je co nejdřív plně zaměstnat mozek  psa. Vymýšlíme mu hry „na hledání“ a velmi při tom dbáme, aby se pejsek naučil používat při práci nos. Zde budeme postupovat u každé ze skupin plemen odlišně tak, abychom štěně vhodně připravili na správné provádění loveckých disciplín. Ohaře seznamujeme spachem divoké pernaté zvěře, ukryté vporostu tak, aby ji nacházel nosem shlavou nahoře, nikoliv očima. Učíme jej vystavení a práci snosem vysoko nad zemí tak, aby sbíral pachy přicházející zdálky. Naproti tomu u všech ostatních plemen můžeme zakládat pachové dráhy (vlečky) buď zvěří zmrazáku, nebo její imitací.