Článek Zdenky Hůzlové. - Retrívr

Poslední týden v dubnu jsem se vydala s mojí fenku Chesapeake bay retrívra Corou na týdenní výcvikový tábor do Řásné, který pořádal pan Zelníček.

Školu Zlatého lovce jsme navštívily již jednou a to v únoru. Tehdy jsem se poprvé dozvěděla, jak má lovecký výcvik vypadat a co vše musíme natrénovat, abychom úspěšně složily zkoušky, které potřebujeme pro uchovnění.

Během týdenního pobytu jsme se s Karlem snažili odstranit chyby, kterých jsme se obě dopouštěly a vychytat všechny nedostatky. Podařilo se nám zvládnout, aport, vlečku, jakožto i stopu vůdce. I přesto, že máme stále co pilovat a zlepšovat, jsme úspěšně složily Zkoušku vloh a OVVR.

A naše Arlenka tedy na 100 procent. Na Řásnou jsme tentokrát přijeli až v neděli večer. Nejeli jsme tam poprvé a tak jsme si o víkendu dopřáli výlet na Hlubokou, kde se konala Klubová výstava.
O té mluvit nechci, protože pěkný den nám začal až po jejím skončení v Maleticích u rybníka s opravdickou kachnou a bažantem, po boku svých milých kamarádů: brášky Armaniho a ségry Belušky. Dva překrásné slunečné a hlavně odpočinkové dny v rodinném kruhu nám odbouraly předchozí „výstavní“ stres.  

Takže zpátky k mnohem zajímavějšímu loveckému výcviku. Pondělí ráno jsem hned po příchodu na louku pozorovala, že ostatní pejskové a páníčci, co zde jsou už od čtvrtka, jsou tak trochu přešlí. To Arlenka byla v plné síle a  ten rozdíl byl nepřehlédnutelný. Dělala mi samou radost. Bylo vidět, že ví o co půjde a že se těšila.

Navíc krásně svítilo slunce, tak že pohoda. Pro pejsky bylo teplo až moc a tak hned odpoledne došlo ke změně programu výcviku a to by jste koukali, jak všichni ti chlupáči ožili. Páníčkům bylo také o hodně veseleji. 
Disciplíny se zvěří v lese či ve vodě byly o dost zajímavější než ranní „prostná“ na louce. No jo, ale ono to bez rozcvičky prostě nejde. Úterý bylo stejně vymalované a pomalu se kazící středa se pojala spíše jako odpočinkový den před čtvrtečními cvičnými OVVR a následně pátečními ostrými OVVR.

S naší labradorkou Valentýnou byla dvakrát na lekci pana Zelníčka v Brně ale nakonec jsme z nedostatku času výcvik vzdali, přestože jsme měli dohodnuto absolvování deseti lekcí.

Uplynula celá zima, jejíž polovinu jsme strávili v Jeseníkách, a z našeho nevychovaného a výcvikem nepolíbeného psa se stala pravá horská divoška. Celé dny trávila pobíháním okolo chaty a přišla až když to bylo nevyhnutelné, což bylo večer. A i tak jsme se zapotili než jsme ji do chaty dostali.

Když přišlo jaro, pochopili jsme, že je nutné začít něco dělat. Při každé vycházce jsme vláli na vodítku za naším „vůdcem“ a taky jsme potřebovali OVVR.

Musím poděkovat panu Zelníčkovi, že vytrval i přes mé odmítání a nabízel mi nové a nové alternativy výcviku, ať už v Brně, v Chlébském nebo v Řásné.
Rodinná rada zasedla a rozhodla se absolvovat květnový týdeňák v Řásné i s naší 2,5 letou dcerou. Ten byl zakončen pátečními OVVR.

Adhara Amaltea nebo-li Suri je fenečka Flat coated retrievra narozená 25. 8. 2007 mamince Eillin Bony Dux v Senici na Hané. Eillince se narodilo 8 holčiček a 1 pes. No vyberte si z takového počtu štěňátek. Jen jsem věděla, že chci holčičku. Když jsme se přijeli podívat na ty černá klubíčka, tak tam ležela jedna holčička na zádičkách a pan chovatel říká: „co ty tady ležíš paní pupíčková“ a tak jsem si řekla, že tady tu paní pupíčkovou si odvezu domů do Prahy.
Přivezla jsme si ji domů 21. 10. 2007 a v tomto momentě se mi změnil úplně můj dosavadní život
a i přistup ke zvířatům, hlavně pejskům a začala jsem ten zvířecí svět vnímat jinak. Najednou jsem měla doma černou potvůrku, která všechno prozkoumává a je na mě naprosto závislá. Byla to pro mě opravdu změna. Najednou jsem se o Surinku musela starat, dávat jí lásku, chodit s ní ven, učit ji novým věcem, ale byla jsem tak šťastná, že jí mám a věděla jsem od první chvíle, že si to už bez ní neumím představit.

Do Řasné jsme dorazili ve čtvrtek 7.5. večer a dostalo se nám příjemného přivítání jak s Karlem Zelníčkem tak s personálem pensionu. Večer bylo seznamování a přednáška o tom, co vlastně retrívři musí umět a co je jim vlastní od přírody. Musím přiznat, že jsem si začala uvědomovat už večer, že se budu učit především já.

Ráno na výcviku jsem se v tom utvrdila už asi po čtvrt hodině. Myslela jsem si totiž, že máme doma vycvičeného labradora, ale vycvičená byla pouze pro náš oplocený cvičák. Tahala za vodítko, pouštěla aport jen vylezla z vody na břeh. V duchu jsem si říkala, že to bude práce jí to naučit. Zkušenosti Karla mě ale rychle přesvědčili. Získal si pozornost Becki během pár vteřin a za několit minut už za vodítko netahala. Aport trval o něco déle, asi čtvrt hodiny než zjistila, že bude pohlazena za to, že má činku pevně v mordě a bylo vyhráno. Pak už jenom opakovat a opakovat. Výcvik byl spestřen zvěří, aby měli pejsci radost z práce.

Dobrý den, dovolte ať se Vám krátce představíme. Jmenujeme se Luděk a Romana a vlastníme dvouletou fenku zlatého retrievra jménem Sára.

Sáru jsme si pořídili jako vysněného zlatého mazla, ale i mazlíček potřebuje nějaký ten výcvik. Proto jsme již od štěňátka navštěvovali „psí cvičák“ v blízkosti našeho bydliště, kde nám dali veškerou dostupnou péči, ale každé plemeno, chce tak trochu to své. Po necelých dvou letech se za našeho přičinění stal ze Sáry „mazlíček“ doslova a do písmene, sic poslušná, ale relativně neochotná jakékoli činnosti či práce.

Po krátkém rozhodnutí jsme se přihlásili na „týdeňák v Řásné“ pod vedením pana Zelníčka. Prostředí a setkání s novými lidmi a pejsky bylo moc příjemné včetně ubytování a ostatního zabezpečení. Začátek výcviku byl poučný a zajímavý. Poznatek, že pes musí stále vnímat člověka a člověk psa se nesl duchem celého výcviku.

Po třech dnech výcviku jsme uvažovali, zdali naše Sára se svou nečinností je něco takového schopna absolvovat. Ale touha po Sáře, která se nebude bát vody a dokonce z ní přinese aport a nebo na našich vycházkách bude ochotna pracovat a vykonávat různé činnosti, ta vidina nás hnala dál.

Pořekadlo, že člověk se musí celý život učit „především rady, které ani v žádných knihách nenajde“ se potvrdilo. Po týdenním výcviku a péči pana Zelníčka rozumíme Sáře, ale i ona nám a to je to nejdůležitější. Skutečnost, že Sára jde sama ochotně do vody a dokonce přinese aport, poslouchá a vrtí při tom ocáskem je „úžasná věc“.

Jak jsem již v minulosti psala, s mým Výmarským ohařem Baronem byla, co se týče jeho výcviku, potíž. Asi před 2 měsíci jsem zoufalá, oslovila pana Zelníčka, abychom ho naučili alespoň základní povely a chůzi na vodítku.

Když jsem viděla, pokroky, jaké s postupem času po výcviku udělal, rozhodla jsem se vyzkoušet Jarní zkoušky vloh. Pro jistotu jsem chtěla první absolvovat tyto zkoušky cvičně v Řásné. Na zkoušky jsme dorazili přímo z vlaku.

Baron byl neukázněný už při nástupu. Nechtěl poslouchat, štěkal na psy kolem, a když jsme přišli na řadu, utíkal mi za psy. V té chvíli jsem usoudila, že s ním ani nemá cenu na žádné zkoušky chodit. Pan Zelníček mě uklidnil, že to mám vyzkoušet, že to zvládnem. Ještě den před zkouškou jsem s ním jela na louku, abychom ještě vše dopilovali.

Na Zkoušky vloh jsme jeli do Paskova, kde tyto pořádal OMS Ostrava. Mezi velkými plemeny tam bylo zapsáno 5 psů, z toho jsme byli 3 psi z výcvikového kurzu Zlatý lovec. Ze začátku moc počasí nepřálo, ráno pršelo a byla pěkná zima. Pak se však počasí umoudřilo a už při nástupu přestalo pršet.

Na nástupu Baron poslouchal, dokonce si ani moc nevšímal okolních psů. Když jsme přejeli na velkou louku, kde měly probíhat zkoušky, už z dálky bylo slyšet bažanty. Na řadu jsme přišli jako předposlední. Zpočátku se Baronovi nechtělo ani moc běhat a já byla nervózní, abychom nevylítli hned při první disciplíně. Pak už mu to celkem šlo, dokonce i stopu zvěře našel.

Reportáž z naší druhé víkendovky

Uplynul měsíc a několik dní a opět jsem spolu s Bredou (fenečka VOK) zavítala na výcvikový tábor do Řásné. Ačkoliv se v tomto termínu konal týdenní výcvik, v neděli jsem musela s Bredou odjet nazpět domů. Náš výcvik byl ve znamení přípravy na zkoušky vloh, které se každým dnem blíží.

Do Řásné jsem přijela ve čtvrtek, chvíli před šestou hodinou odpolední. Jakmile Breda zjistila, kde se nachází, naskočila zpět do auta, že by raději jela domů. Po ubytování jsem Bredu doslova dotáhla do restaurace, kde už seděli první „účastníci zájezdu“. Bylo příjemné opět vidět známé tváře z našeho prvního víkenďáku (tímto zdravím Terezku a Peťku a jejich zlatíčka).

Bezkonkurenčně nejmladší účastník, absolvent lovecké školy a jeden z našich nejnadějnějších žáků Bárnýšek (věk 6 měsíců), vedený Lenkou Ostrčilovou, skončil na ZV v Malešově na nádherném šestém místě a navíc ještě v první ceně.

Leni, veliká gratulace k výkonu Vás obou.

Karel Zelníček, redaktor

Po týdenním výcvikovém pobytu v Řásné a sobotním odpočinkovém dni opět nasedáme do auta a tentokrát opouštíme Žďár směrem na Prahu...
V 5:45 jsme měli sraz s Beníkem, abychom jeli spolu a mohli se někde vyběhat a tím ze sebe dostat přebytečnou energii, která by mohla ohrozit naše profesionální výkony.
Cesta, až na objížďku v Čáslavi, které vedla snad přes 1/4 okresu, byla v naprosté pohodě. Jen těsně před naším cílem, Malešovem u Kutné Hory, páníček musel úplně zastavit, protože přes cestu šel bažant, kterého ani zatroubení nevyvedlo absolutně z míry a v klidu kráčel dál.