Situačních povelů je celá řada. Vyznačují se tím, že jsou spojeny s nějakou situací a mimo ni pes tomuto povelu nerozumí. Není zde proto ani na závadu, když se jedná o víceslovná spojení. Mnoho z nich se týká manipulace při péči o psa (koupání, česání, podávání léků atp.), často to jsou pokyny, které jsou spojeny s opakující se situací, jako je třeba čekání před obchodem, kdy majitel vždy psa za čekání odmění pamlskem, informace o tom, jaká činnost psa právě čeká (vycházka, hra či krmení) a podobně.

Za situační povely můžeme považovat i rituály, které vůdce před každou činností nebo disciplínou provádí. Jedná se o sekvenci stejných úkonů, podle kterých pes po opakovaných nácvicích pozná, jaká disciplína bude následovat. Jsou to rituály před prací na pobarvené stopě (šoulačka, navlékání barvářského obojku a rozvinutí barvářské šňůry), vlečka (obeznání nástřelu). Dále pak pes rozeznává po čase názvy zvířat, které dohledává, jako třeba kačenka, bažantek, zajda, srneček. Ze zkušenosti ví, že srneček znamená práci na uměle založené pobarvené stopě spárkaté zvěře, kačenka zase, že se bude pracovat v rákosí, a když se rákosí nachází vedle lesa, nepůjde hledat do lesa, ale do rákosí. Pro psa je to podobné, jako když v rádiu zazní prvních několik tónů a my si už v hlavně dopředu vybavíme celou melodii.

Kromě toho pes umí podle našeho stejně se opakujícího chování, podle věcí, které si berete s sebou či na sebe, poznat, jestli se jde na vycházku, jde s vámi do kanceláře, jedete na nákup, na výcvik, na hon, nebo se chystáte na zahradu, rozumí povelu „Zůstáváš doma“, když jej neberete s sebou, „Hlídej“, když jej necháte samotného v autě před obchodem, „Já jdu první“, když jdete spolu do dveří a chcete, aby vám pes dal přednost, „Hledej pánečka“, „Zanes pánečkovi“, když si z něj uděláte domácí poštu, vyloženě atypický je povel „Haj buci“, kdy si pes lehne doma na záda, aby se dal po vycházce snadno utřít, povel „Hajušky“, což je signál, že se jde spát, „Hamita“ pro pejska, když se chystá večeře, „Nasedat“ pro nastupování do auta, „To není tvoje“, když hledí do cizí misky, „To je moje“ pro označení mé věci, „Podej“, aby zvedl předmět, na který ukážete, a mnoho dalších.

Situační povely nejsou nikde pevně stanoveny, každý majitel psa jich má v zásobě dostatečné množství. Obecné povely se dají dále rozvést na ty, které pro psa nejsou samozřejmé a musíme ho je naučit, a na ty, při nichž využíváme vrozené dovednosti psa.

Z uvedeného rozdělení je zřejmé, že provádění povelů první skupiny musíme psa nacvičit výcvikovým drilem, takže povel v jistém smyslu předchází dovednost psa. Nejdříve je třeba mu vysvětlit, co má na daný povel provádět (sednout, zůstat…). Pes si k povelu postupně přiřazuje naučenou dovednost.

Při „výuce“ druhé skupiny předchází vrozená dovednost psa námi vydaný povel. Navodíme situaci, ve které pes uplatní svou vrozenou dovednost (hledání, vystavení, slídění, stopování…) a pak vydáme příslušný povel. Pes si k vrozené dovednosti povel postupně přiřazuje.