Platí následující. Pokud komunikujete se psem pomocí gest, málokdy se ve vydávání povelu zmýlíte. Gesto je jednoznačné. Komunikace pomocí gest je rychlá, úsporná a velmi přesná. Pes je navíc na tento způsob komunikace zvyklý. Stačí krátký hvizd, po kterém se pes na vás ohlédne a v tom okamžiku dostává informaci pomocí gesta.

Domluvte se s druhým člověkem a stoupněte si od sebe do vzdálenosti asi 40 metrů v okamžiku, kdy fouká trochu silnější vítr. Ať ten, co to má proti větru, volá na druhého nějaká slova. Uvidíte, jak se zvuk v protivětru rozbíjí a druhý vám prostě nerozumí. Ani nemůže. Nebo zkuste naplno utíkat a nechť na vás přitom někdo něco volá. Zkuste, jak je obtížné porozumět tomu, co se po vás chce.

Pes, když běží, tak se většinou zabývá zpracováním nějakých informací za svého okolí, ať pachových, sluchových, nebo zrakových. Za těchto podmínek je jeho schopnost zpracovávat slovní povely a ještě je vykonávat, velmi snížena. Plnění povelů je také ovlivněna reakční dobou psa, která je u nějakého obecnějšího povelu až v řádu jednotek vteřin. Za tu dobu pes uběhne klidně až dvacet až třicet metrů. Je tedy jasné, že zpracování slovního povelu psem, který se pohybuje ve větší vzdálenosti na volno je z pohledu jeho možností velmi omezené.

Proto se doporučuje používat píšťalku, která je u kvalitních druhů slyšet až na 400 metrů. Píšťalkou lze vydávat několik jednoduchých signálů (krátký hvizd, dvojhvizd, táhlý tón, "tečkovaný hvizd", klesající tón). Píšťalka také nepřenáší naše emoce, jako jsou hrozba, obava, rozčilení, bezradnost, zloba, sliby, ....

To podstatné, co je obsaženo v nadpisu tohoto článku, je však následující:
My, lidé aniž si to uvědomuje, často říkáme A, myslíme B, píšeme C a má to být D. Neboli, velmi často:

a) Pro mnoho povelů používáme jedno slovo, obvykle je to jméno psa. Takže voláme třeba Azore a máme jednou na mysli povel Ke mně, jindy Neskákej, nebo Neštěkej, nebo Lehni, Sedni, Zůstaň, nestrkej tu hlavu zase do koše, Neskákej na postel, Neloudi, Co zase děláš, Proč neposloucháš, ..... no, doplňte si samo. Pes není děd vševěd a do naší hlavy nevidí.

b) Pro jeden povel používáme mnoho rozdílných slov. Tak třeba jako příklad lze uvést: Sedni, Co zase děláš, Proč neposloucháš, Kolikrát ti mám říkat, Proč nesedíš, Kdo ti dal volno, Cos měl dělat, Zlobím se na tebe, ... opět doplňte sami.

A v tomto povelovém guláši žije váš pes. No, pak se nedivme, že "vypne hlavu" a dělá, že neslyší. Buďme rádi, že neumí mluvit, jistě by nám něco jadrného od plic řekl. Zkuste takto tak deset minut komunikovat se svým partnerem, neboli za prvé něco mějte na mysli, za druhé něco jiného říkejte a pak mu vynadejte, že neudělal něco třetího. No, uvidíte sami jeho reakci.

A tento povelový zmatek se překryje pamlskem a navenek to vypadá, že je vše v pořádku. Majitel psa vydává povely jako na střelnici, pes na ně nereaguje a čeká si v klidu na pamlsek. Pak nějaký povel provede, často i jiný, než po něm bylo požadováno a je v ten moment odměněn.
Pamlsek všechny nedokonalosti přikryje a navenek to vypadá, že pes poslouchá. Opak je pravdou.

Máte-li psa, který poslouchá, tak toto vše, co bylo napsáno výše, je spolehlivá cesta k tomu, jak jej odnaučit poslouchat za jedno odpoledne.