Lovecká výchova loveckého psa je nejpřirozenější a nejefektivnější způsob výchovy loveckého psa. Naučí ho základním dovednostem tak, aby se dobře orientoval v našem lidském světě a majitel v něm získal spolehlivého společníka. Cílem lovecké výchovy není nutně lovecky upotřebitelný pes, lovecká výchova je způsob a cesta k výchově poslušnosti a ovladatelnosti vašeho psa.

Na jednoduchou otázku se nabízí jednoduchá odpověď. Loveckému psovi by se měla poskytnout lovecká výchova právě proto, že se jedná o loveckého psa. Bude však dobré se na celou věc podívat trochu podrobněji.

Na skutečných honech i při výcviku vedeném imitací lovu prováděním loveckých disciplín se psi spolu naučí komunikovat, naučí se navzájem „psí řeč“, respektují signály, které si dávají. Naučí se respektovat pravidla, která platí v každé lovecké smečce. To vše se učí od starších a zkušených, od kterých při lovecké práci nebo při lovecké výchově doslova jako houba nasávají vědomosti a zkušenosti. Nestane se, aby pes, který nese zvěř v mordě svému pánovi, byl o ni obrán jiným psem. Když několik psů pronásleduje poraněného bažanta, tak lov končí pro všechny v okamžiku, kdy jej první pes dostihne. Když je na skutečném honu mezi jednotlivými naháňkami přestávka, psi v klidu a spokojeně odpočívají, nikdo z nich neprojevuje sebemenší tendence k vyvolávání sporů a půtek.

Z výše uvedeného by mělo být zřejmé, že začínat u psa od 4 do 8 měsíců s výcvikem základní poslušnosti formou drilování povelů na ohrazeném prostoru za piškoty je totéž, jako kdybyste se učili jezdit na kole nejprve pozpátku. V pohádkách jde o pořadí, třeba v té o mrtvé a živé vodě. Nepromarněte dobu, kdy si můžete se svým psem hrát na lov. Naučit ho dovednostem, jako je sednout, lehnout, vstát nebo zůstat, je pak otázka chvíle. Pak zjistíte, že to, co se vydává za vrchol drezůry, a co cvičíte ve skupině čtyři měsíce dvakrát týdně, stejně pes neudělá nikdy napoprvé, a když, tak mu povel z hlavy vyprchá a za chvíli odbíhá za svou zábavou čichat, hledat, něco ulovit.

Příčinou neposlušnosti našeho psa je nepochopení psího světa ze strany člověka a jeho nesprávný přístup ke svému psímu kamarádovi. Nešéfujme svého psa, namísto toho mu poskytněme takovou práci a zábavu, která bude co nejlépe využívat jeho vrozené vlohové vlastnosti. Pes bude dělat to, co jej baví a nám se podaří snadno usměrnit a zformovat jeho chování tak, aby z něj vyrost snadno ovladatelný a poslušný jedinec, který není na obtíž svému okolí

Člověk se svým „pitomým sedni“ jej nezajímá, nebaví, a nemá proto žádný důvod jej a jeho pokyny uvědoměle respektovat. Proto nefunguje ani přivolání – pes nemá důvod k člověku přicházet. Jen proto, že to člověk chce? To určitě ne. Bude přicházet dobrovolně a radostně jen tehdy, když bude vědět, že člověk, vůdce smečky, má pro něj připravenu další zajímavou úlohu, na jejímž konci bude „ulovená kořist“. Důležité je, aby hra na lov nesla prvky a rysy skutečného lovu, aby pes mohl plně využívat přirozeným způsobem vše, co mu je vrozeno.

Lovit, tedy hledat, stopovat, dohledávat, přinášet, se nemusí skutečná kořist ve formě sousedovy slepice nebo každé kočky, která zatím nemá se psy žádné špatné zkušenosti a její první špatná zkušenost je pak také poslední. Jako kořist může sloužit cokoliv, nakonec i aportovací kostka.

Jen je nutné se na počátku nácviku velkým obloukem vyhnout házení aportů (hlavně klacků!), protože tak se pes učí běhat za letícím předmětem bez povinnosti se s ním vrátit a odevzdat kořist svému vůdci. Pozor – házení aportu nezavrhujeme, jen je třeba to považovat spíše za hru, za motivační prvek na udržení pozornosti, zvýšení zájmu psa o spolupráci s člověkem, zvýšení rychlosti, chuti a radosti z práce, je to také forma odměny za dobře provedený cvik. Házení aportu nebereme tedy jako výcvik.
Chyb a prohřešků se vůči svému psu často dopouštíme, když jej:

  • učíme pronásledovat vše, co se pohybuje,
  • neučíme respektovat pravidla života ve skupině.

Pak se divíme, že nás náš pes neposlouchá, a každému jsme o tom hodiny ochotni vyprávět a stále vše rozebírat a hlavně hledat příčiny u svého psa. Že je chyba v nás, lidech, že neumíme pochopit podstatu psího světa, to je příčina neposlušnosti našeho psa.

Když se nad vším zamyslíme hlouběji a v souvislostech, musíme dojít k následujícímu zjištění: většina majitelů psů je zodpovědná a chápe, zejména u svého prvního psa, že s jeho výchovou to nebude až tak jednoduché, jak se píše v publikacích, které končí výukou cviků základní poslušnosti. Proto začnou navštěvovat cvičiště, kde jim odborně vysvětlí důležitost drilování cviků sedni, lehni, vstaň, zůstaň, k tomu se pro zpestření přidá obratnost při chůzi na kladině a přes „áčko“ a tím vše končí.

Majitel psa je pochválen, jak jsou on i jeho pes šikovní, že už vše umí. Ó, jaké je pak překvapení a zklamání, že to, co pes plnil na ohraničeném prostoru za piškoty, najednou v lese, když před ním vyběhne zvěř, neplatí. Pes je v tu ránu v prachu a my si můžeme plíce vykřičet.

Tady je příčina našeho výchovného neúspěchu. Jdeme za odborníkem, necháme si poradit, za rady zaplatíme, a často ne málo. Nežijme v omylech, do kterých nás někteří „výcvikáři“ za naše peníze uvrhnou. Tím jsou tvrzení, že:

lovecký pes potřebuje nejprve základní poslušnost sedni, lehni, vstaň, zůstaň,
lovecký pes nesmí dostat lovecký výcvik, protože by se naučil lovit.

Jsou to – skoro se chce napsat – bludy, protože u loveckého psa žádným drilem nevymažeme zcela lovecký pud. Loveckým pudem zde máme na mysli dohnat a ulovit vše živé, co se pohne. Výcvikovým drilem ve štěněčím věku od 4 do 8 měsíců se vám spolehlivě podaří u psa promarnit období, kdy jeho vrozené vlohy k respektování pravidel života ve skupině ještě nezačaly vyhasínat, potlačit žádané vrozené vlastnosti, které lze tak krásně, bezprostředně a nenásilně využít k výchově. Jediné, co vám pak zůstane, je dřímající lovecký pud ve své nejtemnější podobě a nadrilovaná poslušnost za piškoty, kdy pes umí čtyři poslušnostní povely, které stejně dělá nerad, z donucení, neochotně. Pak stačí, aby se mu podařilo prohnat párkrát zajíce a pes skončí na vycházce doživotně na vodítku.

Ještě že neumí mluvit, to, co by nám o našem stokrát opakovaném sedni, lehni zůstaň řekl, bychom si asi za rámeček nedali. Nechápe, proč si má stále sedat, lehat, zůstávat. To mu nedává smysl a nedělá to dobrovolně, uvědoměle a s nadšením. Když jsou však tyto povely pouze malou, ale nedílnou součástí nějakého zajímavého úkolu, bude i tyto povely plnit nadšeně, radostně a hlavně jejich výuka bude práce na dvě odpoledne a ne na půl roku navštěvování kurzů základní poslušnosti.

Poskytněme tedy loveckému psu takovou práci, ke které byl stvořen (skutečný lov), nebo alespoň její imitaci (nácvik loveckých disciplín jako hru na lov) a nemusíme mít starost o to, jak jej naučit poslušnosti a ovladatelnosti za každé situace, a pes se bude přitom velmi dobře socializovat jak v lidské, tak ve psí smečce.

Lovecká výchova nebo „lovecké vzdělání“ (nácvik loveckých disciplín) je tedy nejefektivnější způsob výchovy loveckého psa. Jejím cílem nemusí nutně být lovecky využitelný pes.