Co od svého psa očekáváme:
Pro převážnou většinu majitelů psů je z hlediska poslušnosti psa plně dostačující, když pes přiběhne na první zavolání, netahá za vodítko, na vycházce neobtěžuje ostatní lidi tím, že za nimi běhá a vyskakuje na ně a podobně. Každý si také přeje, aby jeho pes se k ostatním psům choval uměřeně, tj. zbytečně je nekontaktoval způsobem, ze kterého pak vznikají mezi psy různé půtky a rozepře, končící vrčením, někdy i rvačkou.
Chování psa se s věkem mění:
Je třeba rozlišit chování u štěněte, u psa v období dospívání a u psa v dospělosti. Každé z těchto období má svá specifika a je třeba je při výchově citlivě respektovat. U štěněte je převažujícím rysem hravé chování, kterým se připravuje na budoucí život plnoprávného člena smečky. Období dospívání mezi sedmým až desátým měsícem věku je pak přechod k tomu, že u psa se plně začíná rozvíjet vrozené smečkové chování.
Psovi je vrozeno smečkové chování:
Je nutno si uvědomit, že pes je smečkový tvor, vrozeně uzpůsobený k životu s ostatními příslušníky smečky, která může ve volné přírodě u divoce žijících psů čítat i několik desítek jedinců. U psa, chovaného v bytě, mu smečku plně nahrazují dospělí členové rodiny popřípadě další psi v domácnosti.
Pes má vrozenu schopnost se plně podřídit autoritě vůdce smečky, ale na druhé straně má vrozeno v každé jednotlivé situaci vystoupat na společenském žebříčku ve smečce aspoň o jeden stupínek výše.
Tyto dvě vrozené vlohy se dají při výchově psa dobře využít:
- Buďme tedy svému psu autoritou, buďme při výchově důslední a pes se nám odmění tím, že se podřídí pravidlům, která stanovíme. Tato pravidla však musí být neměnná, nelze psovi dovolit to, jste mu minule zakázali a naopak.
- Když majitel psovi dovolí, aby pes v některých situacích převzal vůdčí roli, vystoupal na společenském žebříčku nad svého majitele, pes se této úlohy rád ujme. Neumí však s rolí velet člověku zacházet, nevyzná se v ní a věřte, že je v této úloze nešťasten. Pes je spokojený, když mu člověk život organizuje a řídí. Dejme životu svého psa pevný řád, stále stejná, nikdy se neměnící pravidla. Každá situace musí být řešena stejnou, vždy neměně se opakující sekvencí úkonů. Nepřipusťme ani jednu situaci, ve které nám bude náš pes nadřazen.
Uvidíte, že vztah psa a jeho majitele bude harmonický, pro psa se život stane čitelný a srozumitelný a pes i jeho majitel v něm budou šťastni a spokojeni.
Naučme svého psa, aby nám rozuměl:
Život nás lidí je pro psa komplikovaný a ve své podstatě nesrozumitelný. Naším světem je svět slov, je založen na verbální komunikaci. Nesnažme se se svým psem komunikovat mnohoslovnými povely, které opakujeme s vysokou kadencí. Pro běžnou komunikaci plně vystačíte s deseti až patnácti povely. Naučte psa těmto povelům rozumět, povel vydávejte jen jednou a jeho splnění důsledně vyžadujte. Mezi jednotlivými povely musí být časová prodleva.
Nepřenášejme na psa své nálady, nikdy nedopusťte, abyste jednou psovi něco dovolili a podruhé jej za totéž pokárali. Pes nám přestane rozumět. Pes, který člověku nerozumí, tak ten neposlouchá.
Za jednoduché příklady může sloužit například vítací rituál při příchodu majitele domů, vyskakování na člověka, vynucování si pozornosti ze strany psa apod. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že pes je živý tvor a má svá práva, není to hračka, ke které se uchylujeme jen tehdy, když máme zrovna chuť si s ní pohrát.
Situační chování psa:
Pes neplánuje budoucnost, nehodnotí minulost. U psa se existuje situační chování. Pes se v dané situaci chová podle vzorce, kterým danou situaci řeší na základě předchozích zkušeností tak, aby mu jeho reakce přinesla prospěch. Je jen na nás, abychom toto při výchově svého psa využili. Je na nás, abychom při výchově vštípili psovi do paměti správné vzorce, kterými na konkrétní situaci reaguje.
Psa vždy informujme, zda je jeho zvolené řešení správné, nebo špatné. Pokud pes něco provede správně, VŽDY mu musíme sdělit ono kouzelné slůvko „to bylo dobře“, popřípadě jej jen pohladit. Na to NIKDY nezapomeňte, ani po splnění sebejednoduššího povelu. To, že pes poslechne, nepovažujete za samozřejmé.
Příklad první: pes se dostane k misce, ve které máme naše jídlo. Začne je žrát. Máme tři možnosti: Zareagujeme ještě v okamžiku, když pes projevil úmysl, nebo se na něj oboříme v okamžiku, kdy už má část našeho jídla v žaludku. Třetí naší reakcí je pak to, že jej mu vyčiníme až s odstupem času, když zjistíme, že miska je prázdná a pachatel spokojeně odpočívá v pelíšku.
Jediná správná reakce je první, pes získá zkušenost, že toto jednání se mu nevyplatilo a vzorec chování si opraví. Pokus o krádež našeho jídla nebyl úspěšný a ještě dostal vyhubováno.
V obou dalších případech se pes do krádeže pustí znovu, protože úspěch (jídlo mám v bříšku) se dostavil a převáží nad rizikem podniku (dostanu do kožichu). S tímto rizikem pes ve svém vzorci chování počítá a akci považuje za úspěšnou a příště se do krádeže pustí znovu. Jsou majitelé, kteří krádeže jídla řeší tak, že mají na lince půl metru od kraje čáru a veškeré jídlo je vždy „za čarou“, mimo dosah psa. Jediné správné je psovi nechat naše jídlo v dosahu a jen si je pohlídat a psa okřiknout již v okamžiku, kdy projeví úmysl. Tedy: pokud pes se snaží nám sebrat něco, co je naše, nenechejme se strhnout k tomu, že věc dáme z jeho dosahu. Právě naopak, nechejme ji tak, aby ji mohl pes sebrat a v okamžiku, kdy se o to pokusí, dejte povel fuj. Pokud budeme takto důsledně postupovat vždy, je možno nechat psa klidně celé dopoledne samotného s naším jídlem v dosahu a ani se jej nedotkne. Tím také vyřešíme žraní odpadků a exkrementů v případě, když je pes venku na volno. Mnozí majitelé se odstranění tohoto problému s poslušností vyhnou jednoduše tak, že psovi nasadí na vycházce koš, protože když jej okřiknou, pes jen zvýší rychlost požírání a pokud se majitel ke psovi přiblíží, tak s „kořistí“ uprchnou do bezpečné vzdálenosti a tam ji s jistým „šibalským“ výrazem ve tváři – to jsem tě zase doběhl – urychleně spořádají. Nejhorší možnou reakcí majitele je následný výprask, který psovi udělí poté, co se mu jej podaří dostihnout. Jediné, čeho výpraskem docílí, je, že výrazně zhorší přivolání psa.
Příklad druhý: Tahání na vodítku. Pes je na vycházce na vodítku, něco jej zaujme a pes vyrazí příslušným směrem. Pokud se jedná o psa váhy nad 15 kilo a majitel má ještě navíc psa na krátkém vodítku, povede se psovi pohnout majitelem. Ten musí nejprve několika kroky napřed dohnat a předehnat své vychýlené těžiště a pak teprve začíná v záklonu brzdit pohyb psa. Nebo také můžeme někdy vidět psa na napnutém vodítku s obojkem zařezaným do krku, který za sebou vláčí svého majitele. Zde se v obou případech opět jedná o chování, které psovi přináší prospěch, tentokrát v tom, že na vycházce napínáním za vodítka projevuje nadřazené dominantní chování. Prospěch spočívá v tom, že pes je ten, kdo určuje směr pohybu, majitel se mu podřizuje.
Náprava je snadná, zde ale v tomto případě nejde jen o nápravu tahání za vodítko, zde je škubání a napínání vodítkem jen jedním z obrazů celkového vztahu psa a majitele. Tím, kdo řídí nejen v této, ale v pravděpodobně v dalších situacích, není člověk, ale pes. Zde se musí individuálně posoudit celkový vztah mezi psem a jeho majitelem a ten kdo musí změnit své chování, je vždy v první řadě člověk.
Nezaměňujme přísnost a důslednost:
Při výchově svého psa buďme důslední ihned poté, co si jej přivedeme poprvé domů. Pozor, nikdy nezaměňujte důslednost a přísnost. Přísnost není na místě, pes není náš podřízený. Nedějme nikdy svému psu šéfa. Na místě je důslednost v tom smyslu, že životu psa dáme pevný řád s neměnnými pravidly, kterým se pes naučí rozumět.
Berme psa jako svého partnera, kterému nahrazujeme vůdce smečky, který mu poskytuje sociální zázemí, pocit jistoty, bezpečí, ochranu, zajišťuje smečce dostatek potravy.
Pes, který svého majitele přijme za svého přirozeného vůdce, pes, který se svému majiteli naučí rozumět, ten svého majitele poslechne na slovo, protože podřízení se řádu a pravidlům je mu vrozeno.