Čistokrevní bíglové

Majitelka těchto krásných pejsků zcela propadla kouzlu plemene bígl. Pořídila si postupně čtyři exempláře tohoto plemene a vznikla smečka, která si pohodlně a spokojeně žila na velké rozlehlé zahradě poměrně volným nevázaným životem, který však nerespektoval naše pravidla soužití psa a člověka. Nejstarší pes měl tři roky, pak byly dvě roční fenky a k tomu půlroční štěně. Poslušnost byla na nule, majitelka měla několik sad vodítek, která rozlišovala na „krátká“ a „dlouhá“, nebo také na „obyčejná“ a „sváteční“.
Kdo zná povahu bígla, ví, že to je honič a když se rozhodne pro samostatný výlet po lese, vrací se něco mezi třemi hodina a třemi dny. Nejstaršího psa majitelé jednou pustili v lese na volno a poté, co se jim podařilo psa odchytit, se do obdobného dobrodružství již nechtěli nikdy pustit a psi tak chodili po venku stále jen ve skupině na vodítku.

Krásnou dvouletou fenku výmarského ohaře jménem Mina nám do hotelu majitel přivedl, abychom ji připravili na podzimní zkoušky. Fenku majitel koupil jako ročního psa se zkouškami vloh, kde soudcovská tabulka byla samé čtverky od shora až dolů.

U nás jsme vzali zvěř, dali ji do krytiny a pes se zajímal o všechno možné, jen ne o pach pernaté. Takže ty čtverky z vloh viseli jen tak ve vzduchu.

Je k tomu pro přirovnání práce tohoto výmaráka takový dobrý situační vtip: „Bláznovi instalují do postele krásnou dívku a poté, co je vyzván, aby dělal, co má nejraději, si sedne vedle ní na postel a ukazovákem si dělá přes rty svoje bláznovské Brmmm, Brmmm, Brmmm, …“. Tak se měla Mina k pachu pernaté zvěře.

Aport se zvěří a veškeré práce po výstřelu, jako je přinášení teplé, dohledávky, vlečky a společný hon bylo třeba nacvičit od začátku.