Návraty.

Sedím nad klávesnicí a zamyšleně pozoruji Čárlího. Leží vedle mých nohou a spokojeně odfukuje. Hlavou se určitě nám oběma míhají ještě čerstvé obrazy a zážitky z uplynulých dnů, strávených při prodlouženém víkenďáku v Řásné.

lI přes momentálně obtížné podmínky odcházející zimy si člověk již tam uvědomuje, jak je okolní krajina malebná a krásná. Zvlněné scenérie, v nichž se střídají louky, pole, remízky, ale i hluboké lesy s nesčetnými rybníky berou za srdce.

A tak jsme tedy v této atmosféře společně trávili s našimi loveckými psy několik výcvikových dnů. V samotném lese býval obvykle pohyb jednodušší, protože zde bylo původně sněhu asi méně a ten stačil odtát, ale na loukách jsme si zavodněné sněhové čvachty užili vrchovatě. Jak však postupně půldenní bloky ubíhaly, sněhu valem ubývalo také a vzávěru nám již na šedavě zelené plochy dokonce hřejivě svítilo sluníčko.

Z úrovně chování psů, ale i jejich „páníčků“ bylo patrné, že většina účastníků byla na nějakém takovém specifickém výcviku poprvé a tak si společně „užívali“ nezbytných počátečních hodin jakési pořadové a hlavně trápení s aporty.

My, s Čárlím, jak se jmenuje můj 14-ti měsíční welššpringršpaněl, už jsme měli pěkně tuto úvodní etapu za sebou absolvováním našeho prvního víkenďáku v listopadu minulého roku. A tak jsme si měli spokojeně a vědoucně mnout tlapky, resp. ruce?

Leč pravý opak byl surovou pravdou!!

V duchu se vracím ke vzpomínce na zážitky, které se mi hluboce vryly do paměti z listopadového víkenďáku. Jak jsem byl ohromen vším tím, co náhle Čárlí ukazoval, že je v něm. Jak z toho bylo jasné, že přece i on je lovecký pes a jak jsme na to oba byli pyšní. Těch předsevzetí k našemu dalšímu postupu byly nůše vrchovaté, a vše se dále jevilo už jen jako procházka rozkvetlou zahradou!?!

Snad nám budiž ke cti, že jsme se skutečně neulejvali a snažili se pokračovat v těch principech, které se nám oběma do paměti vryly. Možná může být drobnou omluvou, že letošní zima v podmínkách našeho Krkonošského podhůří nám nadělila sněhu dostatek, takže výcvikové možnosti v terénu byly limitovány na aporty a dohledávky v hlubokém sněhu. A tlak na disciplínu a poslušnost. Nadcházející Zkoušky vloh a podzimky jsem bral jako zákonité „bezproblémové“ vyústění této naší přímočaré snahy.

Vždyť jsme se přece tak snažili?

Ovšem již předvedení prvního vedení u nohy v reálu bylo hrozné!!!

Čárlí stíhal současně řešit spoustu dalších činností a vpodstatě mně toleroval, že musí jít takto se mnou!?! Povinnost k aportům, které jsme před tím doma dělali jak na běžícím pásu byla náhle potlačena jinými, zajímavějšími zážitky, než byl třeba ten jeden konkrétní strom, u něhož jsme to doma do zblbnutí cvičili? Atd., atd!!

Karel ty příčiny vzniklé situace odhalil znamenitě a „naordinoval“ léčebný postup.

Ach, ty návraty!! A tak jsme začali pěkně znovu, od začátku!
Zkrátím to, výsledek mne totiž ovšem naprosto ohromil!!

Vtéto činnosti pak už Čárlí po dvou půldnech bezproblémově přinášel studenou pernatou i srstnatou z vlečky. Ale s jakým nadšením!! Jak byl šťastný, že se může pochlubit, jaký je pašák a jak mu to prímově jde!?! Vzávěru pak už radostně běhal pro teplou srstnatou a perfektně ji přinášel také.

Jak je ovšem známo, mince často nemívá pouze jedinou stranu.

Čárlí tak o víkenďáku pak slušně poslouchal, výborně aportoval. Potom jsme se ovšem dostali ke stěžejním činnostem jeho loveckého poslání, a to slídění!! Předpokládal jsem, že tuto práci bude vykonávat jaksi „levou zadní“, nebylo tomu tak.

Zatímco na podzim na našich širokých pastvinách byl jakýmsi králem prostoru, tak z něho byl po zimě náhle úplně jiný pes?!? Stále se držel u mne, po pár krocích slídění se vracel. Jaksi k potvrzení, že to dělá dobře, prostě jakoby ztracené sebevědomí!?!

Kde jsou naše přímočaré představy bezproblémových zkoušek? Jen když si blížící se termín připustím do hlavy, třesu se, jak ten můj pes! A tak jsme opět „vyfásli“ domácí úkoly a začneme znovu. Dokud je čas!

Když se tak znovu vracím k pocitům z předchozího poctivě prováděného tréninku doma, a porovnávám je k úkolům, které nás reálně čekají, měl jsem štěstí, že jsem Karla poslechl a přijel v mém případě na tento „kontrolní“ víkenďák. Mohl jsem na svém psovi nechtěně a z praktické nezkušenosti napáchat škody, které by se těžko napravovaly a léčily a oba bychom z toho byli nešťastni. Čas ovšem běží a jen se modlím, aby tak trochu pracoval i pro nás?
Pro mne je teď nejen morální výzvou dohodnuté setkání vdubnovém termínu lovecké školy Zlatý lovec.

Ach, zase ty návraty!! Těším se na ně!! Snad už budeme dobří?

9. března 2009
Srdečně Vás zdraví Jirka Lukeš a tentokrát nesmírně utahaný Čárlí.