článek Pavla Braunera.

Pár dnů cvičení z týdenního pobytu v Řásné

Tento prodloužený víkend (od pátku 20.3. do neděle 22.3.) jsem se svojí půlroční fenkou německého krátkosrstého ohaře Hany (Hesi z Okřešic) zúčastnil výcvikového pobytu v Řásné u Telče.

Na místo jsme dorazili s menším zpožděním. Ale před devátou hodinou jsme již stáli na louce a zapojili do výcvikového dění. Ani převléci jsem se nestihl. Jenom jsem vzal holínky a šli jsme na to.

Jelikož jsem s Hany párkrát navštívil výcvik s panem Zelníčkem v Soběšicích, tak jsem věděl co budeme dělat. Chození u nohy jako rozehřátí, „daunování“ za chůze i za běhu. Potom se šlo na aporty.
Není to zas tak dávno,co jsem začal s Hany trénovat aporty. Když jsem přijížděl do Řásné, tak mi Hany brala kozlík jenom z ruky, ze země jen málokdy (bez donucení). Po dopoledni a pauze přes oběd mi Hany kozlík ze země zvedala pokaždé.

A takovéto pokroky jsem viděl každý půl den. Někdy mi to připadalo, že Hany postupuje „světelnou“ rychlostí. Poslední den měla tendence zvedat zvěř ze země a s radostí. Ještě abych navázal: co vše jsme cvičili a snažili jsme se v tom zdokonalit.

Velký důraz se kladl na slídění- aby pejsci byli ovladatelní na povely vůdce, aby si nevšímali jiných psů a měli snahu vyhledat zvěř. Nejprve si psi hráli mezi sebou, ale nakonec se všichni pejsci rozchodili a slídili, tak jak měli. Přitom se střílelo z brokovnice, aby si zvykali na výstřely (simulace honu).

Závěrem každého slídění (a odměna pro každého pejska) by mělo být nalezení živé zvěře a její následné vystavení. Toto jsme trénovali s křepelkou ve vysoké trávě.

Největší radost jsem měl, když nám křepelka jednou uletěla. Jenom jsem tušil, kde může být, tak jsem navedl Hany, ona ji našla a vypíchla ze smrčiny. Křepelka uletěla do rákosí u rybníka. Už jsem myslel, že ji nenajdeme, ale Hany ji opět vyčmuchala (sice nevystavila, protože to byl její první kontakt se živou křepelkou), ale svými pohyby mi naznačila místo, kde je a já ji mohl odchytit. Další pokusy o vystavení už probíhaly, jak měly (viz foto v galerii).

Když jsem slyšel od ostatních účastníků, že je to radost se na práci mého pejska dívat, tak mi srdíčko zaplesalo. Dalším cvičením bylo hledání „ztracené“ zvěře ve vysoké trávě. Toto má navést pejska k tomu, aby hledal s vysokým nosem.

Poslední den ještě pan Zelníček nakapal pobarvenou stopu, aby si ji pejsci zkusili projít. Nevím jak ostatní, ale Hany se na barvě moc nechytala. Snad protože šla poprvé, možná náročností terénu, nebo svojí roztěkaností.

Celý výcvik hodnotím velice kladně. Ikdyž ne všichni pejsci nepostupovali ve výcviku stejnou rychlostí, určitě měl výcvik velice dobrý vliv na upevňování pozice vůdce a poslušnost. Dozvěděl jsem se spoustu informací, jak s pejskem pracovat, jak reagovat na různé situace a jak by pejsek měl reagovat na mně.

Před tím, než jsem jel na výcvik, měl jsem přečtenou literaturu o výcviku ohařů, ale jsem velice rád, že jsem na výcviku byl. Teď můžu pejska připravovat na zkoušky i doma – hlavně SPRÁVNĚ. Jestli někdo váháte zda na výcvik přijít a cvičit, tak radím „běžte“! Protože, co do pejska vložíte dokud je mladý, to se Vám později mnohonásobně vrátí (ikdyž nebude mít lovecké vyžití). Já si od tohoto výcviku slibuji, že s pejskem budu moci absolvovat zkoušky vloh a později podzimní zkoušky. Když to půjde dobře, tak půjdeme dál. Můj názor je takový, že každý lovecký pes by měl dělat to, k čemu byl stvořen a vyšlechtěn.

Tímto bych chtěl poděkovat panu Zelníčkovi za informace poskytnuté během výcviku.

A pokud si někdo nejste jistí s výcvikem, tak se obraťte na toho, kdo tomu rozumí. Ať není víc pokažených pejsků:

Zdraví Pavel a Hany