Když si mě páníčci pořizovali, vůbec neuvažovali o nějakých výstavách, natož specializovaném loveckém výcviku...

...když jsem jim ale ukázal, jakou sílu mám a jak je dokážu vláčet na vodítku (a to jsem byl 12 kg štěňátko), domluvili se spolu a ušili na mě boudu - páníček mě přihlásil na prodloužený výcvikový víkend, pořádaný školou Zlatý lovec, který se uskutečnil v obci Řásná u Telče.

Jelikož páníčci a ani já jsme nikdy nic podobného neabsolvovali, čekali jsme se zatajeným dechem, co všechno to bude obnášet. Nakoupili si teplé maskáčové oblečení (které bylo hned terčem první kritiky ze strany cvičitelů), pořádnou obuv, zabalili mi granulky a vyrazili jsme.

Hned první den jsem se seznámil se zvěří a jejím pachem, spolu s kamarády pejsky, kteří tam byli se mnou. Bylo na mě vidět, že mám o zvěř obrovský zájem a tak opadly první obavy, jestli ze mě nebude "gaučák".

Druhý den ráno se jelo do honitby nedaleko penzionu, kde jsme byli ubytovaní. Při společném nástupu měl každý ukázat, jak na tom je. V tomto jediném jsem prohrál na celé čáře. Smýkal jsem paničkou před zraky ostatních tak, že hlavní cvičitel pan Zelníček (teď už Karel) to nemohl vydržet, nechal na jít zpět na místo s tím, že se nám potom bude věnovat individuálně.

Pak jsme se učili brát na povel aportíky, dřevěné kostky, abychom se naučili správný úchop zvěře z mordě. To byla ta nudnější část výcviku.

Následovala první vlečka na poli (zvěř se táhne po zemi, aby zanechala pachovou stopu) a já musím po této stopě jít a najít na cíli onu zvěř.

Pak se šlo do lesa, kde králíka, kterého jsem našel na ztracené (zvěř se pouze pohodí do lesa) za údivu ostatních vzal do mordy a donesl se vztyčenou hlavou a mávajícím ohonem ukázat všem ostatním. Takový pokrok opravdu nikdo nečekal.
Zde bych citoval úryvek Karlova článku z tohoto výcviku:
"Absolutním hitem byl malinký Bárny. Přišel (včetně pánečků) zcela nepolíben výcvikem, při příchodu do honitby neustále pobíhal kolem paničky a omotával jí vodítko kolem nohou. Tak jsme začali s chůzí u nohy, pak opatrně s braním aportíku do mordy, pak se učil s aportíkem chodit a nakonec si nechal do mordy dát i zvěř, se kterou byl ochoten také chodit. Absolutním šokem nejen pro pánečky, ale pro výcvikáře bylo, když Bárny přinesl v pátek odpoledne sám z vlečky králíka. Takový výcvikový pokrok jsem viděl poprvé v životě. No, Bárny si asi vzpomněl, že je to přece pes lovecký a přinašeč a od té doby nosil jako starý profesionál."

Také jsme si vyzkoušl tzv. barvu, kdy se na zem nakape krev a já opět musím sledovat její pachovou stopu a dojít až na konec, kde na mě čeká překvapení.

Pak už na nás vymýšleli jen těžší a těžší varianty těchto disciplín, kde už se třeba i střílelo z brokovnice, abychom si zvykali.

Za ony 3 dny se toho páníčci naučili opravdu hodně, takže pokračují v mém výcviku doma, jelikož mě čekají zkoušky, na které nás Karel "přemluvil" s ujištěním, že je zvládnu levou zadní

Závěrem by páníčci chtěli poděkovat mou tlamičkou lovecké škole Zlatý lovec za přístup, rady (a to nejen v rámci placeného výcviku) a trpělivost (ne se mnou, ale s páníčky).

Děkujeme Karle a Simčo.

9. dubna 2009

Panička, páníček a "nunánek" Barney