Starší manželé, oba invalidní, si pořídili do bytu v panelovém domě zlatého retrívra Aginku. Fenku si pořídili jako kamaráda a společníka, ale také tak trochu počítali s tím, že retrívr je v povědomí lidí veden jako asistenční pes a vrozený aportér. I v moudrých knihách o psech je často uváděno, že se schopností přinášet se zlatý retrívr prakticky "narodí". Plánovali, že Aginku snadno naučí, aby jim podala ze země přeměty, které jim spadnou, protože ohnout se pro pro ně bylo vzhledem ke zdravotnímu stavu obtížné.

Obecně lze říci, že majitelé "vrozených přinašečů - retrívrů" však nejsou v této literatuře správně informováni: je nesmírný rozdíl mezi tím běžet za letícím míčkem a ten "skoro vždycky" přinést a mezi kvalitním, klidným, uvědomělým, spolehlivým stoprocentním podáním předmětu, ať leží psovi u nohou, nebo je 100 metrů daleko a pes jej musí dohledat nosem podle pachu.
Ty uvozovky u slova "skoro vždycky" jsou napsány proto, že každý majitel psa pak umí vyjmenovat situace, kdy pozornost psa je rozptýlena vnějším podnětem silnější intenzity, něž je odhozený aport a pes nenosí. Buďto se za odhozeným předmětem nerozběhne vůbec, nebo jej dostihne, párkrát pohodí hlavou, aport vyplivne a běží si po svém.

Pak je třeba konstatovat že pes NEAPORTUJE !!! Neboli aportuje jen někdy, ale je to totéž, jako byste měli letadlo, co skoru létá, popřípadě pilot umí přistát, ale když jsouý špatné povětrnostní podmínky, tak se mu to občas nepodaří. Já nevím, jak ostatní, ale já bych si do letadla, co "skoro" umí létat, nebo přistávat, raději nesedal. Doporučuji, aby majitel psa nepočítal, kolikrát pes předmět přinese, ale kolikrát jej nepřinese. Pokud jej nepřinese na jeden povel aspoň jednou, měl by sebekriticky přiznat, že pes neaportuje.

Stejné je to u psa i s dalšími dovednostmi - jako je tahání na vodítku, přivolání, .... a další. Ale to nyní není obsahem tohoto textu.

Agi byla k nám předána ve věku šesti měsíců. Doma v bytě byla klidná, poslušná, čistotná, reagovala na přivolání, své pánečky zbožňovala. Agi byl dobře vychovaný pejsek, který doma respektovat pravidla a nedělal lumpárny, jako je probírka koše na odpadky, krádeže potravin ze stolu - no mnozí majitelé pejsků by mohli na tomto místě text jistě doplnit.

Ale potíž nastala na vycházce. Agi pánečky vyvlekla z bytu k výtahu, pak z výtahu na ulici a tam ji zajímali havrani. Stále se za některým rozbíhala, a protože již začínala nabírat na váze a na síle, přestaly být pro majitele vycházky legrací. Nejlepší byly vycházky po třetí hodině odpoledne, kdy již havrani odlétli a Agi byla venku jakž takž zvladatelná.

Po třech týdnech dennodeního trpělivého nácviku se Agi naučila netahat na vodítku, zvednout ze země každý předmět, na který se jí ukázalo, při otevření dveří sedět a čekat, až se páneček obuje a obleče a vyjít z bytu až na povel. Havrani ji přestali zajímat. Na vodítku netahá a procházka po venku je s ní nyní je bez starostí. SAmozřejmě je, jako u každého psa, aby páneček na vychízce stále vyhodnocovat okolní situaci a byl vždy připraven, aby svému pejskovi pomohl povelem tam, kde ještě nemá zafixováno správné řešení konkrétní situace. Doporučuje se, včude tam, kde pes se již umí chovat sám správně, co nejvíce šetřit povely a podporovat jej v samostatném řešení situací.

Tak například chůze u nohy byla zvládnuta tak, že Agi dostane jen jeden povel "k noze" a pak se Agi již jen řídí pohybem nohou pánečka. Když se páneček zastaví, Agi si sedne, když stojí dlouho, a Agině je sezení již nepohodlné, tak si lehne. Když se páneček rozejde, jde s ním, když změní směr chůze chůze, tak jej Agi následuje. To vše s prověšeným vodítkem bez toho, že by bylo nutno neustále přikaždém zastavení, či změně směru vydávat nový slovní povel, či cukat za vodítko.